Průvodce světem saké
Vítám Vás na Misaké
Svět saké je pro tuzemského konzumenta zemí neprobádanou. Složitá terminologie, nezvyklá klasifikace, exotické výrobní postupy, těžce uchopitelná chuť a silná provázanost s japonskou kulturou a historií, to vše dokáže kdekoho odradit. Dovolte, abych Vás tímto světem provedl a vychutnejte si se mnou nejeden šálek lahodného saké. Věřím, že si ho zamilujete stejně jako já.
Konnichiwa! Jmenuji se Milan Hauser a jsem vášnivý konzument saké, International Kikisake-shi a Certified Sake Professional. Formou blogu, Facebooku a Instagramu bych se chtěl podělit o svou zálibu a blíže Vám představit tento lahodný nápoj. Doufám, že se mi ve Vás také podaří probudit zájem o japonské saké. Kanpai!
Ve světě saké je potravinářský líh kontroverzní surovinou. Skalní zastánci junmai by ho nejradějiúplně zakázali a nechali žít jen saké vyrobené z rýže, vody a koji. Já osobně proti aruten, jak se saké s přidaným alkoholem nazývají, nic nemám.
Po 3 – 4 týdnech kvašení zůstává v kádi hustá bílá kaše obsahující nezfermentované zbytky rýže. Jako další krok musí sládci moromi přefiltrovat, aby oddělili čisté saké od rýžových usazenin (tak zvané sake kasu). Jedná se v podstatě o filtraci, ale protože saké později prochází dalším mnohem přísnějším filtrováním, tak nazýváme první úkon po vykvašení lisováním (shibori). Výrobci saké si volí z několika metod, přičemž jednou z nich je nelisovat vůbec.
V tomto příspěvku se podrobněji zaměřím na roli, kterou v dějinách saké sehrály buddhistické kláštery a šintoistické svatyně. Podobně jako ve středověké Evropě i v Japonsku byly kláštery střediska vzdělanosti, vědy a pokroku. A podobně jako třeba v Belgii mniši vařili klášterní pivo, tak i v Japonsku mniši vařili saké.
Milan Hauser