OCHUTNÁVKA SAKÉ MAIBIJIN SANQ OD MIKAWA SHUZOJO

Dnešní ochutnávka nás zavede do prefektury Fukui ležící na ostrově Honšů při pobřeží Japonského moře. Tato prefektura je proslulá výrobou brýlí – 90% brýlí v Japonsku má rámečky z Fukui, dále významným archeologickým nalezištěm Kitadani, kde bylo objeveno několik druhů dinosaurů a přírodním termálním koupalištěm, kam se chodí v zimě koupat makakové. Co se týká jídla, je Fukui vyhlášená zejména místním krabem, nudlemi soba, suši z grilované makrely a mým favoritem: smaženým vepřovým řízkem s rýží. A k tomu všemu se přece hodí kvalitní saké.

Mikawa Shuzojo, tradice a regionalita

Sakagura byla založena v roce 1887 ve východní části města Fukui. Majitelem je již po šest generací rod Mikawů a současný ředitel, pan Kinya Mikawa, je zároveň i toji. Mikawa Shuzojo klade velký důraz na tradici a regionalitu, což je mi velmi sympatické. Jako jeden z mála producentů používají pouze rýži z vlastních polí. Vodu pumpují z pramene v hloubce 80 metrů. Narozdíl od většiny ostatních výrobců nenakupují kvasinky distribuované Japonskou spoležností pro vaření alkoholu (Brewing Society of Japan), ale spoléhají se na divoké kvasinky žijící v trámech továrny, které dodávají saké jedinečný charakter a nevypočitatelnost. Z tohoto důvodu má každý rok saké mírně odlišnou chuť. Pan Mikawa je patřičně hrdý na tradiční vybavení, které dosud užívají a které podle něj dodává saké neopakovatelný charakter.

Tradiční nástroje

Mikawa věří, že pro kvalitu saké je velmi důležitá struktura uvařené rýže. Na výrobu koji by měla být uvařená rýže tvrdá na povrchu a měkká uvnitř, aby mohla plíseň dobře prorůstat do zrna. Toho pan Mikawa nejlépe docílí pomocí zařízení zvaného wagama. Wagama je tradiční velkokapacitní konev na vodu. Přímo pod ní se rozdělá oheň a na ni se umístí koshiki – tradiční dřevěná nádoba s rýží. Koshiki má ve dně díru, kterou může procházet pára. Jakmile voda ve wagamě začne vřít, pára stoupá dírou do koshiki a rýže uvnitř se vaří. Oproti moderním kotlům, je při použití wagamy proces ohřevu delší o celou hodinu, ale právě díky pomalému zahřívání koshiki nedochází ke kondenzaci páry a následnému rozmočení rýže.

Tradiční wagama, kde se vaří rýže na saké.
V Mikawa Shuzojo jsou patřičně hrdí na wagamu, ve které vaří rýži pro celou produktovou řadu. Fotografie od Mikawa Shuzo

K lisování saké používají funu – tradiční lis z třešňového dřeva. Sládci ručně rozdělí moromi do látkových vaků, které vyrovnají v několika vrstvách do lisu. Následně je svrchu aplikován tlak a saké vytéká, zatímco usazeniny zůstávají v pytlích. Tento proces lisování trvá 3 dny.

Maibijin SanQ, netradiční saké

Maibijin je v překladu „tančící kráska“ a Mikawa Shuzojo tak pojmenovali značku svých saké. SanQ je slovní hříčka a znamená „thank you“ a je to hlavně poděkování kvasinkám, které žijí v sakaguře. Maibijin SanQ je vše jen ne běžné saké. Jedná se o junmai (pouze z rýže a vody), yamahai (více v našem článku o zákvasech), muroka (nefiltrované), nama (nepasterizované), genshu (neředěné vodou), funa-shibori (lisované ve funě) a kvašené s použitím divokých kvasinek, které volně žijí v sakaguře.

Láhev Maibijin SanQ saké.
Tančící kráska SanQ je vše jen ne obyčejné saké. Fotografie od Misaké

Základní technické parametry saké jsou: odrůda rýže Gohyankumangoku, stupeň leštění rýže 60%, SMV -16 (sladké), kyselost 6,2 (kyselé).

Barva, vůně, struktura a chuť saké

Ihned po nalití nápoje do sklenice mě překvapila výrazná žlutá barva. Ta bývá charakteristická pro saké, které nebylo filtrované aktivním uhlíkem. Už podle barvy lze usoudit, že tohle bude hutné a komplexní saké s výraznou osobností. Aroma není intenzivní, ale je příjemné. Můžete ucítit vařenou rýži, ocet, med, jogurt a náznaky lékořice a dřeva. V ústech se zdá SanQ poměrně husté a můžete ucítit jemné perlení nepasterizovaného saké. Na první dobrou vás ohromí intenzivní kyselinka. Jakoby jste kousli do zeleného jablka. Vše, co cítíte je hravost chutí yamahai a asertivní kyselost, kterou se nenápadně začne prolínat jemná sladkost a následují další vrstvy chutí. Saké má skvělý balanc. Co se týká chuťových složek, tak můžete zachytit jablka a švestky, nádech ovocného octu a jedlé kaštany, hlouběji potom rýžové víno šao-sing, kávu či ječmenný čaj.

Dojem

Řada Maibijin se vyznačuje vysokým obsahem kyselin a silným umami. Může vám připomenout méně sladké umeshu. Díky vysoké aciditě má saké poměrně čistou dochuť, což je vzhledem k jeho základním charasteritikám překvapivé. Ohřáté může chutnat jako pomelový čaj s medem. SanQ je saké s velmi silnou přítomností ihned po prvním doušku. Pokud nejste předem připraveni, může vás hodně překvapit. Čím více ho vypijete, tím se chuť zakulacuje. Je to unikát, který se liší se od většiny běžně dostupných produktů.

Zlatavá barva saké Maibijin SanQ
SanQ má krásně zlatavou barvu. Fotografie od Misaké

SanQ se hodí k těžším pokrmům s výraznější chutí, například k pečenému masu, grilovaným jídlům nebo čínské kuchyni, protože má bohatou chuť a je kyselejší. Díky jeho silnému charakteru ho lze popíjet i samotné s přáteli během celého večera. Vhodné pro každé roční období, studené v létě a teplé v zimě. SanQ, Mikawa Shuzojo! Kanpai!

ZÁKVAS, JEDEN Z KLÍČOVÝCH PROCESŮ VE VÝROBĚ SAKÉ

  • Příprava tradičních zákvasů kimoto a yamahai trvá 4 týdny a kyselina mléčná v nich vzniká přirozeně působením bakterií mléčného kvašení
  • Zrychlený sokujo-moto trvá 2 týdny a přidává se do něj již hotová kyselina mléčná
  • Yamahai narozdíl od kimoto nevyžaduje manuální míchání
  • Yamahai nabízí nejdivočejší chuťový profil, sokujo-moto zase nejčistší a kimoto je někde mezi
Slídek při míchání zákvasu.
Kurabito míchá zákvas, fotografie od isado

V dnešním příspěvku se blíže podíváme na zákvas. Jedná se o druhou nejdůležitější složku výrobního procesu hned po přípravě koji. Nejen, že zákvas má zásadní vliv na úspěšný průběh kvašení, ale navíc se některé faktory vstupující do zákvasu dokáží promítnout do výsledné chutě saké. Zákvas se nazývá shubo – „matka saké“, nebo moto – „základ (saké)“. Jeho hlavním účelem je vytvořit dostatečně bujnou a stabilní populaci kvasinek na relativně malém prostoru, která nevyhyne, než stihne saké vykvasit. Pro představu se jedná zhruba o hustotu sto milionů kvasinek v čajové lžičce. Do zákvasu se dává voda, koji, vařená rýže, kvasinky a někdy kyselina mléčná. Zákvasy lze rozdělit do dvou hlavních kategorií: moderní rychlé, do nichž se přidává kyselina mléčná, a tradiční pomalé, kdy se nechává kyselina mléčná vzniknout přirozenou cestou, a to působením bakterií mléčného kvašení.

Jak se zákvas vyvíjel v historii

Úplně na počátku bylo kuchikamizake, doslova „ústy žvýkaný alkohol“. Lze se o něm dočíst v Místopise provincie Osumi z roku 713, kde se píše, že v provincii Osumi muži a ženy přichystali vodu a rýži, potom žvýkali syrovou rýži a plyvali ji do nádoby. Roztok nechali odstát přes noc nebo i déle a nakonec ho pili. Od 10. století se výroba saké začala soustředit do rukou buddhistických klášterů. Kláštery byly podobně jako univerzity centry vzdělanosti a výroba alkoholu zaznamenala značné technologické pokroky. Přibližně před 500 lety mniši z kláštera v posvátných horách Bodaisen vyvinuli metodu zákvasu zvanou bodaimoto. V dnešní době lze stále nalézt saké vyrobené tímto způsobem, ale jedná se o těžce dostupné limitované edice. V období Edo byla vynalezena nová technika výroby zákvasu: kimoto. Tento způsob, který vyžaduje hodně manuální práce a trvá měsíc, se používal několik set let.

20. století

V roce 1909 přišel pan Kinichiro Kagi z Národního institutu pro výzkum vaření saké s novou metodou: yamahai. Ta už nemá tak vysoké nároky na manuální práci, nicméně je stejně časově náročná. V roce 1911 vědci objevili, že kyselina mléčná vzniká působením laktobacilů, které se hojně vyskytují ve vzduchu kolem nás. Brzy na to byla představeva metoda sokujo-moto, neboli rychlý zákvas. Při sokujo-moto není třeba čekat, až kyselina mléčná vznikne přirozenou cestou, ale rovnou se tam naleje. Tento proces ušetří dva týdny a výroba zákvasu tak trvá pouze 14 dní. Drtivá většina saké na trhu je vyrobena touto zrychlenou metodou.

Princip

Teď si asi říkáte, k čemu je potřeba všechna ta kyselina mléčná. Zákvas se připravuje v otevřeném prostředí a může do něj kdykoli spadnout kolem letící zbloudilá bakterie, kterou tento lahodný roztok plný živin již z dálky láká. Kvasinky, které je potřeba pořádně namnožit, mají tu schopnost, že přežíjí i ve vysoce kyselém prostředí. Kyselina mléčná zahubí všechny nežádoucí mikroorganismy, ale odolné kvasinky si v ní nadále vesele bují a mění cukry na alkohol. Kyselinu mléčnou lze buď jednoduše přidat nebo vyrobit přirozenou cestou, a to činností bakterií mléčného kvašení. Ty se vyskytují volně v okolním prostředím nebo je lze přimíchat. Tyto laktobacily později zaniknou, protože nesnesou prostředí s vysokým obsahem kyseliny, kterou samy vyrobily. Zákvas je pro výrobu saké a saké samotné natolik zásadní, že lze podle jeho typu saké dělit.

Kimoto, manuálně náročný zákvas

Původně všechno saké bylo kimoto, nyní je to jen asi 1% saké na trhu. Jedná se o tradiční metodu přípravy zákvasu, která se objevila již v 17. století kdesi v Kóbe a dosud se v malé míře používá. Tato technika vyžaduje náročnou manuální práci, protože zákvas se vyrábí v malých kádích a několik kurabito v nich pravidelně každé tři hodiny hněte dřevěnými palicemi vařenou rýži na pyré, aby pomohly enzymatickým reakcím. Asi znáte záběry ze sakagury, kde skupina polonahých mužů se šátky na hlavách drží pádlům podobné nástroje a míchá jimi rýži do rytmu písně, kterou zpívají. Dnes se písně, které dříve sloužily pro měření času potřebného pro míchání, již nevedou. Používají se hodiny. Výroba kimoto trvá 4 týdny.

Yamahai

Yamahai, stejně jako kimoto, využívá princip přirozeného vzniku kyseliny mléčné. Jeho příprava trvá také měsíc, ale není u něj potřeba manuální práce. Přišlo se totiž na to, že v případě více leštěné rýže není potřeba vyvolávat enzymatické reakce náročným mícháním, ale stačí šikovně kontrolovat teplotu a vlhkost a enzymy také rozloží složitý škrob na cukr. V současnosti tvoří yamahai asi 9% saké na trhu. To dohromady dělá pouze 10% pro oba old-school zákvasy kimoto a yamahai. Junmai yamahai jsme ochutnali v tomto příspěvku.

Teplotu v kádi, kde je zákvas, lze kontrolovat pomocí nádoby s horkou nebo studenou vodou
Kontrola teploty pomocí nádoby s horkou vodou v sakaguře Nagayama, fotografie od isado
Sokujo-moto, zrychlený zákvas

Sokujo-moto je zrychlená varianta zákvasu, se kterou přišel pan Kamajiro Eda. Nečeká se, až laktobacily vytvoří dostatečné množství kyseliny mléčné, ale hotová kysela mléčná se tam prostě naleje hned na začátku a roztok se tak vydezinfikuje. Doba výroby se tím zkrátí o polovinu na pouhé dva týdny. Rychlé, levné, jednoduché. 90% saké na trhu je sokujo-moto. Jednak z ekonomických důvodů a jednak proto, že čistá chuť byla v posledních letech trendy.

Bodaimoto

Bodaimoto je nejstarší typ zákvasu. Používali ho mniši v klášteře Shoryakuji v horách Bodaisen v Naře již v období Muromachi (1333 – 1573). Tento zákvas vyráběli tak, že nechali neuvařenou rýži namočenou ve vodě, dokud nevznikla vysoká koncentrace kyseliny mléčné. Rýži potom vytáhli a uvařili na páře, vodu použili na přípravu zákvasu. Poté, co šogunát Tokugawa na konci 17. století omezil výrobu saké pouze na zimní měsíce, bodaimoto, které se kvasilo v létě, víceméně zaniklo. Jeho tradici udržely šintoistické chrámy, které touto metodou vyráběly mešní saké. Ve 20. století přišlo sokujo-moto a bodaimoto se vytratilo úplně. 3. června 1983 vyšla v novinách Sanyo Shimbun zpráva, která překvapila svět saké: lokální výrobce Tsuji Honten znovu oživuje výrobu saké pomocí bodaimoto. V současnosti pořádá klášter Shoryakuji Bodaimoto festival, kde se každým rokem sjedou výrobci saké z celého Japonska a odvezou si z něj s sebou zákvas, který použijí pro výrobu limitované edice bodaimoto saké.

Klášter Shoriyakuji, kde vznikl tzv. bodaimoto zákvas
Klášter Shoriyakuji v posvátných horách Bodaisen, fotografie od Tamago Moffle
Chuťové profily

Prostě řečeno, old-school postupy kimoto a yamahai mívají divočejší, bohatší a hlubší chuťové profily než moderní zrychlený sokujo-moto. Do okamžiku, než laktobacily stihnou vytvořit dostatečné množství kyseliny mléčné, tak v zákvasu vesele působí kdejaké bakterie či divoké kvasinky, kterým se podařilo svou přítomností ovlivnit chuť saké. Dále mají vyšší kyselinku, protože bakterie mléčného kvašení pilně produkovaly kyselinu mléčnou. Zároveň stihly vyrobit i množství aminokyselin, takže výsledné sake má umami na rozdávání. Bodaimoto bývají zase nejkyselejší saké, jaká byste našli. Naproti tomu sokujo-moto má čistý a jemný chuťový profil s nižší kyselinkou. Při výrobě daiginja a ginja se využívá zpravidla právě sokujo-moto, protože toji nestojí o hutné, zemité a hluboké chutě, ale naopak chce mít čisté, rezervované a elegantní saké. Mezi má nejoblíbenější saké patří exotické yamahai. Shodou okolností zrovna teď, kdy píšu tento text, mám nalitou sklenici Kuromatsu, což je excelentní honjozo yamahai od Kenbishi. Yamahai nabízí ze všech typů zákvasů nejdivočejší chuťový profil. Představte si houby, mokré listí, sójovou omáčku, nugát a creme brulee smíchané dohromady. Kanpai!